Yoni a její historie - část 1.

Ráda bych v dnešním článku trochu přiblížila historii ženských pohlavních orgánů.

Jistě, někdo by mohl namítnout, že zabývat se tím, co bylo, je již zbytečné. Že je důležité soustředit se na přítomnost. Ovšem ač se to nezdá, minulost si stále můžeme nosit v sobě. Ať již ve formě kolektivního nevědomí nebo genetického materiálu naší rodové linie. To samé se týká i našich Yoni. To, co zažívaly naše předkyně, v nás může být doteď uloženo.

Zároveň je i zajímavé pozorovat, jak se k Yoni stavěly jednotlivé civilizace. Možná to, jak se sami k sobě chováme v současné době, není úplně to, co naše těla potřebují a co je pro ně přirozené. Ale začněme od začátku. Na základě knihy Naomi Wolfové - Vagina zde uděláme krátký průřez naší historií.

Vagina bývala zpočátku posvátná. Z dob nejstarších prehistorických osídlení známe symboly vulvy vryté do stěn jeskyní, ženské sošky apod., které představovaly symbol prvotního matriarchátu. „Velká Matka, která byla pod různými jmény uctívaná ve velké části Malé Asie a v přilehlých oblastech, byla celosvětovou záležitostí” 1

Hodně starověkých kultur mělo vlastní verzi Bohyně.  „Před pěti tisíci lety byla vulva bohyně Inanny na území dnešního Iráku ctěna jako posvátné místo. Sumerské chvalozpěvy oslavovaly její medový klín.“ 2   Ve starověku byly uctívány bohyně, v každé kultuře pod jiným jménem. Například Astarte byla spojená s fyzickým plozením, ale také s kosmickou moudrostí.

Postupně ovšem všechny obrázky bohyní získaly negativní podtext. Přišlo nové náboženství, které se upínalo pouze k mužské podobě Boha v souvislosti s postupným nastolením patriarchátu.

Ve starověku také působily Bohyní zasvěcené kněžky, neboť se věřilo, že skrze sexuální spojení může muž dosáhnout spojení s božstvím, a tím si rozšířit vědomí a vnést do společnosti řád a dobro božského ženství. Kněžky se těšily velké úctě a naprostému společenskému přijetí. I když provozovaly pohlavní styk s různými muži, neulpíval na nich stín pohrdání, naopak měly výsadní společenská práva.

Ovšem Izraelité měli odpor k těmto chrámovým kněžkám. Důkaz můžeme najít v Pěti knihách Mojžíšových, kde se objevuje označení smilstvo. Co bylo dříve považováno za božské spojení, nyní bylo označeno za sprostotu. Bohyně, které symbolizovaly sílu a svůdnost, pronikaly ještě do řeckých bájí.

V prvních řeckých městských státech byly ženy již zcela v podřízené pozici (okolo roku 2000 př.n.l.). Historikové pro to nemají žádné vysvětlení, proč ženy ztratily svůj společenský statut, jež měli od dob nejstarších civilizací až k vrcholnému Starověku. Pravděpodobně tato ztráta korespondovala s mírou sílícího patriarchátu.

Například za Platónova života (cca 400 př.n.l.)  byla úloha ženy pouze reprodukčního charakteru bez možnosti připouštějící ženskou rozkoš. Ženy byly ovládány pravidly již patriarchální společnosti, která s sebou přinesla model uzavřené domácnosti v rámci manželství, které ženám přikazovalo podřízenost.

Několik zajímavostí:

Například římský lékař Galén (2.st.n.l.) doporučoval, aby se nezadané ženy v rámci péče o své zdraví sebeuspokojovaly.

Řekové zase rozvíjeli úvahu o cestující děloze. Věřili, že se pohybuje po těle a tím působí na ženské nervy a zároveň způsobuje různé nemoci. Tuto teorii od nich přejali i Římané. Například slovo hysterie, v němž se objevuje řecký kmen hyster, pochází z výrazu pro dělohu. (Hyster = řecky děloha)

V židovsko-křesťanské tradici bylo odsuzováno smilstvo, páchané při kultické prostituci, kterým žila oblast Úrodného půlměsíce. Avšak o vagině samotné nejsou zmínky. V hebrejské tradici byl sex považován za posvátný v rámci manželství. Zajímavostí zde bylo, že podle rabínské tradice té doby musel muž uspokojit svoji ženu alespoň jednou týdně.

Ovšem velký zvrat přišel v 1. století n.l., kdy římský žid sv. Pavel vnesl do povědomí rozštěp duše a těla. Do té doby bylo tělo a duše vnímáno celostně. Nyní začala být židovsko-křesťanská a křesťansko-pohanská tradice ovlivňována názorem, že sexuální život je ostudný a špatný, a že ženská sexuální touha dokonce i v rámci manželství, je zavrženíhodná. Čím byl vliv Svaté říše římské nad Evropou silnější, tím více se také upevňovalo Pavlovo učení jako součást křesťanství a západní kultury.

Adéla Valenová

1-Srov.J.A.MacGillivray, Minotaur: Sir Arthue Evans and the Archeology of the Minoan Myth, New York: Hill and Wang 2000

2- Asia Shepsut, Journey of the Priestess: The Priestess Traditions of the Ancient World, New York: Harper Collins 1993